domov pro seniory | Litomyšl

studie | architektonická soutěž | 2014

domov důchodců

Dům na zelené louce, dům na kraji obce. Dnes už se mu neříká starobinec, ale stále tak funguje: v našich končinách se málokdo cítí jako uvědomělý člen "50+ generation", vyhledávající nové modely bydlení ve stáří. Pobyt v domově pro seniory s sebou pořád nese více pocitu osobního (a rodinného) selhání, než příslibu důstojné asistence v pozdní fázi života. Jaký obraz musí takováto budova splňovat, aby měla sílu stát se plnohodnotným dílkem skládačky v kaleidoskopu společnosti?

Zadaná parcela se nachází v nově vyrůstající části města. Vůkol zatím pole, posléze (snad) zástavba pro bydlení. Okrajová rezidenční čtvrť, prostá pozitivních či negativních vzruchů a impulsů. Řádková zástavba, výhodná orientace východ-západ, korespondující se svažitostí terénu. Pragmatický modernismus, ke kterému lze aditivně přidávat cokoliv. Racionální logika morfologie je v našem návrhu potvrzena, optikou urbanismu přibývá další, spádnici vzdorující deska. Usazení na pozemek respektuje již existující řadovky, vytváří si vlastní před- i za-prostor, poskytující rozdílné podhoubí dějů. Pětipodlažní budova svojí nivelitou nepopírá kapacitu zařízení, zároveň umožňuje svým obyvatelům to nejcennější, co daná lokalita nabízí: citlivě se vyšplhat přes záda okolní rodinné zástavby a přehlédnout údolí, v němž se jádro Litomyšle nachází.

Domov pro seniory je domovem jistoty. Neučí se zde staří psi novým kusům, spíše se poskytuje rámec pro soužití ne zrovna sociálně flexibilních obyvatel, které výhybka života přesunula na nové, neznámé kolejiště. Úkolem architekta je, aby toto kolejiště bylo neznámé pouze relativně a mělo dostatek míst, kde se mohou supící mašiny beze srážky vyhnout. Životní prostor desítek rozličných osobností musí především oplývat dobře hierarchizovanou osnovou prostorů, které nabízejí pečlivě odstupňovanou míru sociální interakce jednotlivých obyvatel - do každého emočního počasí.

Této pestrosti je dosáhnuto deformací klasického trojtraktového schématu s ústřední osnovou obytné chodby. Vzájemné jemné posunutí bloků obytných buněk rozbíjí rigiditu mechanického rastrového řazení a umožňuje plynulé prolínání jednotlivých prostor. Organicky tvarovaný prostor nabízí bohatou škálu možných společenských kontaktů, zároveň umožňuje "zabydlování" v několika úrovních (polo)soukromí. Jednotlivá patra, odpovídající patnáctipokojové obytné skupině, jsou pro snadnější orientaci obyvatel řešena odlišnými vzory tapet i dlažby. Na rozdíl od půdorysného uspořádání jsou použité materiály obyvatelům důvěrně známé a dostatečně obyčejné, přitom však umožňující hru s detailem a ornamentem.

Vnitřní prostor je hierarchizován i pomocí světlosti místností, kdy konstrukční výška 3,3m umožňuje zdůraznění společenských ohnisek v rámci chodby i přechod do soukromí pokoje přes předsíň s kuchyňkou.

Vnější forma domu svou lapidárností koresponduje s řádem vnitřní struktury. Fasádu traktují dvojice oken jednotlivých pokojů, které jsou přistíněny nastavitelnými markýzami. Dům usazuje starorůžový sokl, horní podlaží naopak odlehčuje teplá světlost hladší omítky, zakončená lístkem římsy. V souhrnu opět neokázalý, srozumitelný jazyk.

Jak již vyplynulo z textu výše, hlavním ohniskem návrhu byla obytnost a adekvátnost prostředí v co nejpestřejší škále od prostorů veřejných až po soukromí pokojů.

Svah před vstupem, dalo by se říci oficiální část pozemku, je připravena na výstup do svahu na vozíčku či pěšky, samozřejmostí je poskytnutí možnosti přiblížení klienta, sanitky či zásobování až přímo ke vstupu po zpevněné ploše. Kromě parkových úprav je obytnost místa zanesena i do soklu, který na vhodných místech vytváří kontinuální lavici, která se táhne podél fasády domu. Kolem vstupu tak umožňuje pozorování každodenního ruchu kolem recepce, vyhlížení příchozích či prosté pozorování kolemjdoucích.

Vstupní hala, provozní středobod domu, odkáže návštěvníka do patřičných míst: ať už pacienta k lékaři, který sídlí hnedle v návaznosti na vstupní prostor, nebo do oddělené administrativní či provozní části. Součástí foyer je taky centrální schodiště s výtahem, kterým se lze dostat buďto na terén v úrovni druhého podlaží (budova je kvůli svažitosti terénu západní stranou přízemí zakousnuta v terénu), nebo do jedné ze 4 skupin obytných buněk.

Prostor za domem je oproti vstupnímu placu komornější, sevřený z jedné strany domem a z druhé svahem hráze poldru. Nabízí opět posezení v rámci soklu budovy, stejně tak stín altánku a mírný vzruch v podobě petanquového hřiště.

Co se týče řešení samotných obytných skupin, ty jsou organizovány kolem centrálního jídelně-společenského prostoru s terasou, sesternou a zbytkem zázemí, oba konce chodby nabízejí navíc o něco intimnější prostory arkýře a balkonku. Jednotlivé pokoje jsou svou plochou na hranici minima pro dvě osoby, svojí podélnou orientací vůči fasádě však jsou bohatě prosluněny a každý z případných spolubydlících má svůj vlastní kout v pokoji. Kuchyňská linka v předsíňce umožňuje díky okénku do chodby kontakt s okolím, případně výzdobu vnitřního parapetu pro personifikaci či snadnější identifikaci vlastního bytu.

Toto okno, spolu s nadsvětlíkem umístěným nad vestavěnými skříněmi, umožňuje alespoň částečné přirozené osvětlení chodby a zádveří s botníkem, které vždy sdílejí dva sousedící byty. Čelo tohoto zádveří skýtá navíc směrem do chodby sklápěcí lavičku, ze které lze pozorovat ruch v domě a navazovat kontakty s kolemjdoucími. Posunutím pokojů na protější straně chodby o jeden modul vzniká zároveň možnost ze svého kuchyňského okénka přehlédnout dění v dalších dvou sousedících zálivech a kontrolovat tak dění dle své osobní potřeby zvědavosti a družení se.

Obytná chodba je i přes svou bohatost jednoduše čitelná, odlišná zakončení chodeb, stejně jako její "střih" před sesternou, napomáhají prostorové orientaci jednotlivých obyvatel. Ta je navíc, jak již bylo zmíněno, podpořena odlišnou materiálovou vizualitou pater a možností kutilské úpravy jak zálivu v chodbě, tak vlastního okénka.